Znárodnění trhu s dluhopisy - poslední bašta proti krizi vládního dluhu

Mezi ekonomy - zejména ve Francii, kde v současné době zůstávám - probíhá intenzivní debata o splácení dluhu v důsledku zvýšení veřejných výdajů pro potřeby koronavírové krize. Někteří ekonomové, zejména pravicoví, již požadují škrty ve veřejných výdajích, zatímco jiní, zejména levicové, podporují myšlenku zrušení dluhu. Podle mého názoru je tato rozprava v obou případech založena na nesprávných předpokladech.

O autorovi

Christopher Dembik - Francouzský ekonom polského původu. Je globální vedoucím makroekonomického výzkumu v dánské investiční bance Saxo Bank (dceřiná společnost čínské společnosti Geely obsluhující 860 000 zákazníků HNW po celém světě). Je také poradcem francouzských poslanců a členem polského think tanku CASE, který se podle zprávy dostal na první místo v ekonomickém think tanku ve střední a východní Evropě. Globální index přeměny mysli. Jako globální vedoucí makroekonomického výzkumu podporuje pobočky a poskytuje analýzu globální měnové politiky a makroekonomického vývoje institucionálním a HNW klientům v Evropě a MENA. Pravidelně komentuje mezinárodní média (CNBC, Reuters, FT, BFM TV, France 2 atd.) A přednáší na mezinárodních akcích (COP22, MENA Investment Congress, Pařížská globální konference atd.).

Řešení ... znárodnění dluhopisů

V dobách krize je normální, že vlády používají fiskální politiku jako zbraň k boji proti koronavírům, ochraně lidských životů a záchraně podniků. Stejně jako u všech krizí doposud neexistuje z ekonomických a sociálních důvodů žádná alternativa, než znárodnit dluh. Konečným cílem je zabránit krátkodobému většímu než nezbytnému zvýšení dluhu soukromého sektoru, což by mohlo brzdit hospodářské oživení a nezáleží na tom, že to znamená nevyhnutelný nárůst veřejného dluhu o 30% nebo dokonce 50%.

V současné situaci existují dva hlavní důvody, které odůvodňují zásah státu. Především se tím, že se vyhneme hromadění soukromého dluhu, zvýší disponibilní příjem domácností, které jsou nezbytné pro zotavení, a současně se snižuje riziko bankrotu. Zadruhé, téměř veškerý nový veřejný dluh související s koronavírem bude absorbován centrálními bankami a vlády doslovně nevzniknou žádné náklady. Takto to bude vypadat v eurozóně: ​​vlády zaplatí ECB úroky z dluhů souvisejících s koronaviry, čímž se zvýší jeho zisky, které budou téměř zcela přerozděleny mezi vládami, což bude zdrojem fiskálních příjmů. Jinými slovy, úroková sazba koronavirového dluhu bude de facto nulová.

Zásadní chyba, ke které došlo u těch, kdo žádají o konsolidaci rozpočtu nebo o zrušení dluhu, spočívá v tom, že ignorují změnu v roli centrálních bank a období kvantitativního uvolňování, včetně strategie reinvestování. Od roku 2007 se centrální banky zaměřují nejen na udržení stabilních cen, ale také na udržení finanční stability a podporu potřeb financování státu během krize. V důsledku významných injekcí likvidity prostřednictvím programů nákupu aktiv (nazývaných také kvantitativní uvolňování) se centrální banky staly tvůrci trhu se státními dluhopisovými trhy. Ve skutečnosti poskytují likviditu a stanoví cenu. Očekává se, že v eurozóně do konce letošního roku bude ECB nakupovat měsíční veřejný a soukromý dluh v průměrné hodnotě nejméně 115 miliard EUR. Celková částka nákupu aktiv v roce 2020 již činí 1,1 bilionu EUR, což je více než předchozí rekord v roce 2016 ve výši 900 miliard EUR, a příští týden ji může ECB zvýšit na 1,5 bilionu EUR.

Kvantitativní uvolnění na neurčito (?)

A jdeme k dalšímu bodu: riziko další vládní dluhové krize ve vyspělých zemích je téměř nulové. Nebudeme se brzy odchýlit od expanzivní měnové politiky. V eurozóně budou ekonomické škody způsobené pandemií a zhoršujícími se prognózami inflace nutit ECB pokračovat nebo dokonce rozšířit kvantitativní uvolňování v roce 2021 a případně i dále. Vzhledem k neomezenému manévrovacímu prostoru a návrhům na dlouhodobý odklon od kapitálových klíčů může ECB zabránit jakémukoli trvalému zvyšování úrokových sazeb v eurozóně. Navíc po letech konfliktů mezi vládami a centrální bankou tyto instituce konečně začaly spolupracovat na zajištění co nejrychlejšího obnovení hospodářské činnosti. Tato nová spolupráce bude nepochybně pokračovat a prohloubit se i po skončení pandemie. Bude tedy snazší řešit nové výzvy, zejména ty, které se týkají změny klimatu, a zajistit, aby se úroveň veřejného zadlužení už nikdy nestala problémem.

Ve Spojených státech vidíme stejný jev. Od roku 2010 Federální rezerva mohl koupit až 70% státních dluhopisů v oběhu, a učinil tak téměř pro všechny emise dluhopisů od vypuknutí pandemie, aby proti němu působil v posledním kole kvantitativního uvolňování. Vzhledem k hospodářské situaci a dlouhodobým škodám způsobeným krizí je normalizace měnové politiky v krátkodobém a střednědobém horizontu nepravděpodobná. Naopak. Federální rezervní systém zavede novou formu nekonvenční měnové politiky za šest až dvanáct měsíců, v tomto případě oficiální kontrolu výnosnosti (Yield Curve Control, YCC). Po zahájení hospodářského oživení se bude americká centrální banka s největší pravděpodobností snažit zahřát ekonomiku a díky YCC bude možné zabránit příliš rychlému růstu ziskovosti. Během posledních dvou týdnů tři zástupci Fedu, včetně viceprezidenta Richarda Claridy, naznačili, že na FOMC probíhají seriózní diskuse o výběru konkrétních výnosů státních dluhopisů, aby se zajistilo, že výpůjční náklady zůstanou nízké. V roce 2010 představili zástupci Fedu během globální finanční krize FOMC se třemi variantami YCC:

1. Přístup k signalizaci politiky, tj. Forma stanovení maximálních limitů výnosů dluhopisů dosahujících splatnosti v období, ve kterém FOMC plánovala udržovat úrokové sazby kolem nuly;
2. Inkrementální přístup, tj. Zabránění příliš rychlému zvýšení výnosů na začátku křivky (tj. Cenných papírů se splatností do dvou let). To byla tato varianta, kterou Clarida inklinoval ve své poslední řeči;
3. Dlouhodobý přístup, tj. Důraz na výnosy dlouhodobých státních dluhopisů.

V eurozóně nemusí být oficiální zavedení YCC legální, v tuto chvíli to není nutné a určitě by to způsobilo značnou politickou nespokojenost. Je však jasné, že jsme definitivně vstoupili do nové éry hospodářské historie, v níž centrální banky na obou stranách Atlantiku tvoří tvůrce trhu, a proto podnikneme veškerá nezbytná opatření, aby se vyhnuli vládní dluhové krizi. Tentokrát je to opravdu jiné.